Nikolka

Narodila jsem se 23. 4. 1998 rodičům Andrei a Mirkovi Kalvarovým, kteří se na mě moc těšili. Dali mi jméno Nikola. Hned po narození jsem jim předvedla, že mám svoji hlavu, když jsem odmítala kojení, hold jsem trošku tvrdohlavá už od mala. Byla jsem proto prý dost uplakaná, někdy mi museli vynést do bytu kočárek, aby mě uklidnili.

Později už jsem dělala rodičům jen samou radost. Teda skoro, taky jsem uměla trochu zazlobit. Byla jsem ale v podstatě klidné dítě, dá se říct, kde mě rodiče postavili, tam mě našli. Tichá, nenápadná, bojácná dívenka.

Tak jako každá holčička jsem si ráda hrála s panenkami nebo plyšáky. Mou oblíbenou hrou bylo i vaření v dětské kuchyňce, kde jsem připravovala různé dobrůtky hlavně z dřevěných a plastových kostek, které pak museli všichni ochutnávat.

Když jsem měla 3 roky, narodila se mi sestřička Kristýn. Ráda jsem mamince pomáhala s péčí o miminko, třeba při koupání jsem mydlila sestřičku o sto šest, kde se dalo, ač ji mamka už několikrát opláchla.

Mateřskou školu a nižší stupeň základní školy jsem absolvovala v Markvartovicích. Navštěvovala jsem kroužek mažoretek a začala jsem se učit hrát na kytaru. Od 6. třídy jsem začala navštěvovat Základní školu v Ludgeřovicích. Ke kytaře jsem si přidala ještě hru na klávesy. Aby toho nebylo málo, zkusila jsem ještě hru na saxofon a na trumpetu. Ve studiu jsem pokračovala na zdravotnickém lyceu na Střední zdravotnické škole v Ostravě a nyní studuji na Masarykově univerzitě v Brně, obor Farmacie. Příští rok se tak ze mě snad stane paní magistra v lékárně.

Taky jsem vždy ráda tvořila a něco vyráběla. To mi zůstalo do teď, pořád se snažím něco vyrábět a hlavně mě nyní moc baví pletení. Ač to může vypadat staromódně, propadla jsem tomu naplno a krátila si pletením například i online přednášky v covidové době.

Mezi mé další oblíbeniny patří čtení knih hlavně s příběhy 20. století. Mám ráda společenské tance jako polku, valčík, waltz, proto mám ráda i plesy. Taky jsem několik let pomáhala pořádat farní tábory, víkendovky a příměstské tvořivé tábory, což mě moc bavilo.

Moje touha hrát na saxofon ovlivnila ve velké míře můj budoucí život a má vlastně za následek událost, která nás čeká, naši svatbu se Štěpánem.

Jelikož nebyl v ZUŠ v Petřkovicích, kde jsem se chodila hudebně vzdělávat, žádný učitel na saxofon, bylo mi doporučeno přihlásit se na ZUŠ v Hlučíně, kde vyučuje i kapelník z Městského orchestru mladých v Dolním Benešově. Slovo dalo slovo a časem jsem začala hrát právě v tomto orchestru. Byla jsem nesmělá a mládenců kolem sebe jsem si moc nevšímala. Při zkouškách a koncertech jsem seděla před Štěpánem, který mě měl jako na dlani, zatímco já jsem ani nevěděla, kdo za mnou sedí a co nastane v budoucnu, natož že si jednou řeknem "ano".

Štěpánek

Narodil jsem se 2. března 1992 mamince Marii (každý jí říká Ria) a tatínkovi Danielovi, doma už mě čekala o rok a půl starší sestřička Daniela. Dětství jsem měl takové asi jako normální kluk... pořád jsem padal, takže jsem měl furt rozbitý nos, ruce, kolena, díru v hlavě,... kde co jsem rozbil, rozmontoval... ale už nedal dohromady, zlobil jsem rodiče, pral se se ségrou (musím přiznat, že mě dlouhou dobu dokázala přeprat), potajnu jsem chodil na dobrůtky,... no prostě klasika.

Na mé páté narozeniny jsem dostal od taťky modelové vláčky, které mu kdysi patřily. Tím byla zažehnuta jiskra nadšení k dopravě, ale hlavně k železnici. Jako malý kluk jsem tvrdil, že chci mít "automobilovou doleva". "Co to je ta automobilová doleva?" vrtalo mamce hlavou. Po nějakém čase jsem jí vysvětlil, že: "Automobilová doprava už je, tak já chci mít automobilovou doleva."

Jelikož jsme přestavovali dům, když jsem byl ještě malý, měli jsme doma hromadu písku, na které jsem si mohl hrát. Vytvářel jsem cesty, mosty a tunely pro svá auta, bagroval a převážel písek... Akorát, když jsem skončil s hraním, už se mi to moc nechtělo uklízet.

Po prvním svatém přijímání jsem začal ministrovat v hlučínském kostele, kde jsem poznal partu dobrých kamarádů, se kterými jsem zažil mnoho a táhneme to spolu do teď. Přibližně dnem svatby to bude 20 let, co již ministruji, takže je nejvyšší čas přenechat službu mladším.

Od třetí třídy jsem začal chodit do ZUŠ v Hlučíně na trumpetu. Vyučoval mě pan Jan Dajč, který se mnou měl zlaté nervy. V šesté třídě jsem se sestrou začal chodit do Městského orchestru mladých v Dolním Benešově, kde jsem poznal mnoho dobrých kamarádů, zcestoval jsem s nimi světa kraj a samozřejmě jsem zde poznal Nikol, ale to až o hodně let později.

Také jsem rád vždycky chodil po horách a jezdil na kole. I když jako malý jsem vzpuroval a brblal: "Kdo vymyslel ty kopce!" Postupem času se mi chození po horách, převážně po Beskydech, a cestování stalo zálibou a následně jsem se vypravil stopem do Norska a do Estonska, a podnikl jsem výpravu do Kazachstánu. 

Roky ubíhaly, a když jsem se měl rozhodnout, kam jít na vysokou školu, Fakulta dopravní pro mě byla jasná volba. Po pěti letech nervů (hlavně pro mé okolí... já byl vždycky úplně v klidu) jsem školu dostudoval. Nastoupil jsem ke Správě železniční dopravní cesty (dnes Správa železnic) na oddělení železničního svršku, kde mě přiřadili do výhybkové skupiny. Když jsem svoje pracovní zařazení vysvětloval ostatním, tak z toho moc moudří nebyli. Dokonce se jednou stalo, že se mojí sestry zeptala její kamarádka: "A co ten tvůj brácha vlastně dělá?", odpověď byla veskrze pravdivá: "No, něco s výhybkama... asi výhybkáře."

A jaká je tedy má profese? Co to dělám? Výhybky vážně nemažu a ani je ručně nepřehazuju, i když taková manuální práce by někdy nebyla na škodu... Někdy vyrazím do koleje, ale vesměs sedím v kanceláři a schvaluji nové konstrukce výhybek nebo se podílím třeba na takovém tématu jako je vysokorychlostní železnice v Česku.